Na našem webu používáme cookies.
Některé z nich jsou k fungování stránek nezbytné, ale o těch ostatních můžete rozhodnout sami.
Mé jméno je Erika Matějková, narodila jsem se a žiji v Třebíči. Miluji svou rodinu, především své dvě dcery, ze kterých už jsou pomalu velké slečny. Věcí a činností, které skutečně miluji, existuje strašně moc. Namátkou: cestování, toulky přírodou, hrady, záhady, hudbu (především rock a metal), kino, kde nejradši zkouknu filmy natočené dle skutečnosti, kvalitní thrillery nebo vypečené horory. Mám ráda jídlo a ráda zkouším nové chutě! Ve volném čase, pokud nějaký je, vyhledám ležing u knížky, kde jsou to opět thrillery, detektivky a horory anebo vypnu své nasazení u kreslení portrétů či zvířátek. Mám ráda staré věci, které díky ateliéru mohu shromažďovat :-) Nesnáším omezování v jakémkoliv slova smyslu, nakupování, fronty a co mi fakt nejde, je psát něco o sobě! :-)
Miluju fotografii a svou práci. Řídím se heslem Karla Lagerfelda, který kdysi řekl: "Na fotkách mám rád to, že zachytí okamžik, který je navždy pryč a nedá se opakovat".
Focení miluji od malička (tedy ne jako objekt, ale jako fotograf). Nejraději fotím rodiny s dětmi (nejvíc srdcovou záležitostí jsou novorozenci), ženy, muže, svatby... Každý rodič mi dá jistě zapravdu, že s dětmi je to někdy opravdu velká výzva a ty já ráda překonávám. Myslím, že trpělivost je mé druhé jméno! :-) Také moc ráda vymýšlím nové a nové akce, scény s různými dekoracemi, které ráda designuji a kolikrát to předělávám milionkrát, než jsem opravdu spokojena :-) Takže jsem tak trochu i "punťa" :-) Nicméně každým svým výmyslem se snažím překročit další pomyslný cíl.
Moji největší odměnou je Vaše (ale i moje spokojenost) z pořízených fotografií, protože pak teprve mám pocit, že moje práce má smysl. Moc ráda se s Vámi potkávám při různých příležitostech a etapách Vašeho života ať už je to rande, svatba, těhotenství, narození potomka, narozeniny, křtiny, nebo jen procházka parkem či lesem.
Vždy Vás znovu ráda vidím a zajímá mě, jak se máte a jak Vaše děti vyrostly, co je baví, zasmějeme se, pokecáme... a přitom se snažím zachytit právě ty neopakovatelné velice důležité okamžiky Vašeho života, tak jak o tom mluvil K.Lagerfeld.
Doufám, že Vás moje fotky osloví a budeme mít možnost se poznat osobně při focení Vás nebo Vašich nejbližších.
Nejčastěji mě chytnete na mailu : foto@erikamatejkova.cz anebo na telefonu +420777057933
Pokud Vám telefon neberu (je to nejčastěji proto, že fotím). Všem se snažím hned pak volat zpět. Pokud se neozývám, zkuste prosím volat znovu, nebo mi napište SMS nebo mail či kontaktujte na WHAT´S APP.
Z deníku foto EM ... (10/2026)
Poslední dobou nad tím přemýšlím čím dál víc. Osobně mi nepřijde jako největší problém to, že AI existuje, ale že se rozmazává hranice mezi „pomohla mi“ a „udělala to za mě“.
AI používám taky. Bylo by ode mě pokrytecké tvrdit opak. Při práci mi dokáže pomoct s něčím, co bych dřív dělala několik hodin. Odstranit rušivý předmět, doplnit chybějící kousek pozadí, rychle poradit při řešení problému s technikou či domácím spotřebičem…
Je to dobrý pomocník. Ale jak se říká: Dobrý sluha, ale zlý pán.
Když dnes otevřu sociální sítě, AI se na nás hrne prakticky ze všech stran.
JENŽE! Přistihuji se čím dál častěji při tom, že už vlastně nevěřím skoro ničemu, co vidím. A na druhé straně jsou lidé, kteří AI od reality nerozeznají a bezmezně věří tomu, co vidí. A upřímně — vůbec se jim nechci vysmívat. Protože ta hranice se posouvá neskutečnou rychlostí a rozeznat to začíná být čím dál těžší pro nás všechny.
Existuje ten výrobek opravdu v takové podobě? Existoval alespoň jeho základ a všechno ostatní už někdo nechal „vylepšit“? Je to fotografie? Je to skutečná scéna? Stál tam ten člověk? Nebo neexistoval ani ten základ? Byla ta osoba prostě přišoupnuta někam, kde ve skutečnosti nikdy nebyla, nic takového nezažila a možná… existuje vůbec ta osoba?
AI dnes dokáže vytvořit téměř cokoliv. Vtipná videa s dětmi a zvířátky, neuvěřitelné nehody a situace, reklamy s AI lidmi s AI hlasy, nádherné fotografie i výrobky, které by si člověk nejraději okamžitě pořídil. Dokáže vytvořit dokonalé světlo, prostředí, atmosféru i člověka, který nikdy neexistoval — nebo hlas člověka, který nikdy nic takového neřekl.
A my lidé tak dokonale skutečnost vytvořit neumíme. Protože skutečnost dokonalá není.
Dítě se vrtí, někdy se to neobejde bez pláče či utíkání. Vlasy létají nebo se prostě připletou do obličeje, protože zrovna krotíme prcka. Šaty se zmuchlají. Světlo není vždy přesně tam, kde bychom ho potřebovali. Ručně vyrobená věc nebude mít každý milimetr identický. Skutečný člověk nebude vypadat jako dokonale vygenerovaná bytost.
Jenže právě vedle téhle umělé dokonalosti se pak naše skutečnost může na první pohled zdát… horší.
A tady podle mě začíná vznikat problém i pro zákazníka. Vidí něco nádherného, vytvořeného nebo výrazně dotvořeného AI, a nemusí vůbec vědět, že se dívá na něco, co ve skutečnosti v takové podobě neexistuje.
A přitom ani nemusí jít o obrázek vytvořený kompletně od nuly. Stačí vzít skutečný základ. Přidat dokonalejší světlo. Pár světýlek. Bohatší dekorace. Něco ubrat. Něco přidat. Tady trošku… tam trošku… Ještě to trochu „zdokonalit“. A ještě trošku.
A najednou máme před sebou nádhernou, „dokonalejší“ verzi skutečnosti. Jenže tahle skutečnost nikdy neexistovala.
A možná právě proto bychom si měli pomalu zvykat na to, že líbivější obrázek nemusí automaticky znamenat lepší skutečnost. A naopak obyčejnější fotografie nemusí znamenat horší práci. Možná jen poctivěji ukazuje to, co skutečně dostaneme.
A netýká se to zdaleka jen fotografů. Lidé, kteří něco vyrábějí, dnes řeší totéž. Vyrobí skutečný produkt, malíř namaluje obraz a vyfotí ho. Jenže „ta obyčejná“ fotografie by třeba nepřilákala tolik zákazníků.
A tak ji nechají vylepšit AIčkem. AI přidá hezčí prostředí, dokonalejší světlo, atmosféru, dekorace… do videa nějakou vodu, světýlka, pohyb… a rovnou třeba vylepší i samotný výrobek či obraz.
A voalá. Dokonalost je na světě. Jenže ne v tom skutečném světě.
A co potom zákazník, který si podle takového obrázku něco objednal? Nekupoval přece to, co skutečně vzniklo. Kupoval to, co mu bylo ukázáno.
Přitom právě ta „obyčejná“ fotka zachytila to, co ten člověk skutečně vytvořil, co ten malíř skutečně namaloval…
A pak jsou tu třeba školy. Student, který svoji práci opravdu napsal sám, musí najednou dokazovat, že ji nenapsala AI. A někdy už se dostáváme skoro do absurdních situací. Dcera například nechala AI posoudit báseň Máj — a ono jí to s klidem oznámilo, že ji pravděpodobně vytvořila AI.
A tak může student strávit celý večer nad vlastní prací a nakonec dokazovat, že ji skutečně napsal, zatímco někdo jiný vedle něj napíše jeden prompt, během chvíle dostane hotový výsledek a nemusí dokazovat nic.
Jaký pocit z vlastní práce potom vlastně máme? Když něco vytvoříme sami, trávíme nad tím hodiny a někdo vedle nás během několika sekund dostane dokonalejší výsledek?
Samozřejmě tu pořád budou lidé „staré školy“. Lidé, kteří se svoje řemeslo učili ještě bez AI a dnes ji používají jako další nástroj.
To že jsou v nevýhodě, protože ukazují skutečnost a ne líbivost je asi jasné.
Také přichází generace, pro kterou už AI nebude pomocníkem v něčem, co umí udělat sama. Protože tu práci bez ní možná nikdy dělat nebude.
A to není výčitka. Spíš další otázka, kterou tahle doba přináší: Co potom ještě znamená umět něco vytvořit?
Nechci AI zatracovat. Ale nechci ani předstírat, že se nic nemění. Protože se mění něco docela zásadního:
Buď uvěříme všemu, co je nám předkládáno a pak se možná párkrát spálíme... Nebo naopak nevěříme ničemu a potřebujeme důkazy.
Pak ti, co něco vytvořili by museli ukazovat zákulisí.
Jak někdo vyrábí výrobek. Jak malíř maluje obraz. Jak student tráví nad seminárkou x nocí. Jak fotograf vytvořil scénu, jak to fotil...
Budeme tedy dokazovat videem, že výsledek je skutečný.
Jenže pak mě napadla jedna poněkud děsivě vtipná věc. AI přece může vytvořit i video ze zákulisí. A potom budeme dokazovat, že video dokazující skutečnost je také skutečné… Tak si pozveme notáře??? Jenže i ten může být AI!!!
Budeme dokazovat dokazování?
Je to směšné. A zároveň je to vlastně docela smutné.
A nakonec se vrátím k tomu, co znám nejlépe — k fotografii. Zákazník vidí nádhernou fotografii vytvořenou nebo výrazně dotvořenou AI.
Líbí se mu, zcela pochopitelně začne něco podobného očekávat, objedná se na focení — a může nakonec odcházet zklamaný. Ne proto, že fotograf neumí fotografovat. Možná jen proto, že to, co ho k fotografovi přivedlo, bylo vytvořené hlavně pro líbivost. Nebo prostě proto, že skutečný fotograf najednou soupeří s něčím, co nemusí respektovat žádná omezení skutečného světa.
Ano, sama při své práci používám i věci, které nejsou „skutečností“ v úplně doslovném smyslu. V mém ateliéru používám tištěná fotografická pozadí. Mohou vytvořit stěnu, tapetu, okno nebo základ celé scény. Někdy jsou jen kulisou, třeba z důvodu místa, jindy je doplňuji skutečným nábytkem, dekoracemi, světýlky, rekvizitami a vším ostatním, co scénu dotvoří. Za vytištěným oknem samozřejmě ve skutečnosti není zasněžená krajina. Je to kulisa. Stejně jako kulisy existovaly ve fotografii, filmu nebo divadle dávno před nástupem AI.
Jenže zbytek už je na mně. Jak scénu postavím. Co před pozadí přidám. Jak ji nasvítím. Kam postavím člověka. Jaký okamžik zachytím. Co udělám při následném zpracování fotografie.
Možná právě někde tady pro mě leží ona hranice. Ne mezi tím, že všechno na fotografii musí být stoprocentně skutečné a jakákoliv pomoc, retuš nebo kulisa je špatně. To bych si ostatně sama protiřečila.
I já si při úpravách pomáhám. Doplním chybějící kus pozadí, odstraním elektrický kabel, světlo, nežádoucí odraz v zrcadle, někdy rozsvítím svíčky nebo přidám oheň do krbu, který kvůli bezpečnosti dětí při focení skutečně hořet nemůže.
Ale nechci tím změnit celou podstatu fotografie či celé scény...
Ta hranice je zkrátka strašně tenká — kde ještě AI pomáhá dotvořit fotografii a kde už začíná vytvářet fotografii celou a to co koncoví zákazník vidí, očekává a co je pak realitou.
A možná právě někde mezi „pomohla mi“ a „udělala to za mě“ leží moje osobní hranice.
Protože i já bych mohla každou svoji fotografii nechat pořádně „vytunit“. Přidat dokonalejší světlo, desítky světýlek, dekorací, další části scény, schovat všechno, co není perfektní… a možná by moje fotografie byly na první pohled mnohem líbivější.
Jenže pak bych měla problém hned se dvěma věcmi: s tím, co tím slibuji vám — a s tím, co ještě považuji za svoji vlastní práci.
Stejně tak bych postupně přestala mít radost z vlastní práce, kdyby právě to, co na výsledku dělá největší „WOW“, vytvořila AI.
To bych pak vlastně nemusela vůbec dělat to, co dělám.
Nenakupovala bych každý rok tisíce dekorací, netrávila hodiny vymýšlením a stavěním scén. Mohla bych vyfotit rodinu před bílou stěnou — nebo je vlastně rovnou požádat, aby mi nějakou svoji fotku poslali — a pak poprosit AI, ať něco vytvoří. Případně bych nachystala jen malinký základ a AI požádala, aby všechno ostatní hezky doladila do líbiva. A takové fotografie bych pak mohla i nabízet.
Všechno by bylo krásnější, velkolepější a dokonalejší.
Jenže pak bych se sama musela ptát: Kolik z toho výsledku je ještě vlastně moje?
A v tu chvíli bych se musela ptát i na něco dalšího: Neslibuji zákazníkovi něco, co mu ve skutečnosti nemůžu nabídnout? Protože pak je to podvod!!!
Já vás nechci a ani nebudu lákat na velkolepou scénu, kterou u mě ve skutečnosti nenajdete. Nechci a ani vám nebudu ukazovat něco s tím, že „na tohle se můžete objednat“, a pak vás postavit před něco úplně jiného.
Chci se na svoji fotografii pořád dívat a mít pocit:
Jo. Tohle jsem vymyslela a vytvořila já.
Možná tedy jednou nebude největší hodnotou dokonalost. Možná jí bude právě nedokonalost, skutečnost a vědomí, že za výsledkem opravdu stál člověk.
A další věc jsou vzpomínky…
Protože když fotografuji vaše dítě, opravdu stálo před mým objektivem a před scénou, kterou jsem opravdu v ateliéru postavila.
A když projíždím fotografie, i když těch zákazníků byly za ty roky stovky, dokážu si vybavit situace, které se při focení staly.
Včera jsme například lovili balón z vypuštěného rybníka. A i ta rodina si při pohledu na fotografie možná za dvacet let vzpomene, jak jsme tam ten zatracený balón lovili.
Mohla bych také vyfotit dítě doma v kuchyni a potom požádat AI, aby mi ho šoupla třeba na Bali. A možná by vznikla nádherná fotografie. Jenže na Bali nikdy nebylo. Bude existovat "krásný" obrázek něčeho, co se nikdy nestalo.
A za dvacet let tak možná můžeme mít dokonalejší fotografie než kdy dřív. Jen nevím, jestli chceme mít zároveň méně fotografií, ke kterým patří skutečné vzpomínky.
Proto bych byla nerada, kdybychom cestou za dokonalejšími obrázky jednou zjistili, že jsme z nich odstranili to nejdůležitější.
Život, který před tím objektivem opravdu byl.
|
|
| Moje práce
|
AI práce
|
| Zdánlivě AI je zkrátka dokonalejší/líbivější, ale není to už tak reálné jako moje fotografie.
|